Krize středního věku potká každého z nás...
Možná, že ji právě zažíváte, možná že Vás tohle období života teprve čeká a možná že jste si ji prožili na vlastní kůži – stav ducha, mysli i duše, který se nevyhýbá mužům ani ženám a který psychologové nazývají krizí středního věku. Nelze přesně časově ohraničit věk, ve kterém Vás krize středního věku potká, odborníci se shodují na tom, že toto období začíná krátce po překročení čtyřicítky a zpravidla končí několik málo let po padesátce, přičemž řečeno slovy Písma, kdykoli v tomto životním období "nevíte dne ani hodiny..."
Krize středního věku se bez ohledu na statistickou pravděpodobnost uváděnou četnými studiemi projevuje až u 80% populace, avšak s rozdílnou intenzitou, přičemž obecně platí, že muži tuto krizi prožívají výrazně hůře a v delším časovém údobí muži než ženy. Odpověď na otázku proč tomu tak je není jednoduchá. Jedním z vysvětlení může být skutečnost, že období růstu je u mužů víc spojeno s pracovní kariérou a dosažením úspěchu, případně s jistými mocenskými ambicemi. Připustit si, že čelíme počínající ztrátě životních sil a časem bude nezbytně nutné ustoupit z dosažených pozic mladším, je pak pro muže výrazně obtížnější než pro ženy. Lze konstatovat, že komplikovanější prožívání krize u mužů je dáno tím, že na rozdíl od žen jsou odmalička vedeni k výkonu. A výkon je spojený s úspěchem. A úspěch s obdivem, majetkem, postavením, což vše můžeme lapidárně shrnout jako schopnost ulovit mamuta a zabezpečit rod (předávání své genetické informace) Ženy stále ještě nejsou tak jednoznačně vychovávány k výkonu jako muži a svoji hlavní realizaci dokážou vidět i jinde než v práci, takže najít východiska z krize je pro ně podstatně jednodušší. Ženy v tomto období svého života také často pomáhají mladším ženám (dcerám) s výchovou dětí, zatímco ony rodí potomky další. To se pro mnohé z nich stává další z náplní jejich života. Ale hodnota mužů středního věku se zdá být poněkud sporná... Muži si tedy společensky pomáhají tím, že vymysleli "bonmot" o zmoudření, předávání zkušeností et.c, zkrátka se vydávají za jakousi databázi moudra. To skutečně v minulosti mohlo fungovat. Bohužel pro muže, v dnešní moderní době, kdy si i ten nejhorší počítač pomatuje mnohonásobně víc než nejbystřejší chlap, navíc při prokazatelném nárůstu demencí všemožných typů, se význam těchto mužských "berliček" stává více než relativním.
Krize středního věku je fáze života, která nás nutí k bilancování. Je to období, kdy má člověk pocit, že pokud chce v životě něco změnit, musí to udělat teď hned. Dominantním však bývá pocit určité prázdnoty, pocit, že jsme nedokázali řadu věcí a nezbývají nám již na jejich realizaci síly, obavy, že nás už nic nového v životě nečeká, a že ty cíle, kterých jsme dosáhli, nás nedokázaly přivést k pocitu naplnění a životní spokojenosti. Pocit, že se náš dosavadní svět se hroutí. Dalším výrazným pocitem je nespokojenost s dosavadní prací, se zaměstnáním, která může přerůst až ve vyložený odpor, averzi..., nespokojenost se stávajícím způsobem života. Ve starším českém filmu "Vážení přátelé, ano!" to hlavní postava příběhu referent Bohouš Fisher (Milan Lasica) při sklence alkoholu a hraní na harmoniku se svým kamarádem Berkou, vyjadřuje se smutkem v hlase stručně : "...bývalo nám po hraní líp!"
Od pocitu, že jsou v koncích, si muži pomáhají různými způsoby a jejich společným jmenovatelem bývá zpravidla pokus o zoufalé ignorování faktu středního věku a snaha dokázat si, že zůstávají pořád stejně mladými a výkonnými jako kdysi. Navazování vztahů s partnerkami o generaci mladšími, pachtění se po adrenalinových zážitcích, razantní změny koníčků a zálib..., bývají typickým příkladem těchto tendencí, ze kterých jejich okolí šč blízcí doslova šílí: muži experimentují s drogami, koupí si Harley Davidson nebo sportovní kabriolet, vypraví se na druhý konec zeměkoule, pořídí si mladou milenka...
Představa Ideálního řešení krize středního věku řady mužů...
S muži potýkajícími se s krizí středního věku to nemají jednoduché ani jejich ženy, navíc pokud se nacházejí v podobné životní situaci.
Jak vyplývá z řady studií, názorů psychologu i mé praxe, bývá neschopnost přijmout realitu vlastního stárnutí případně také tělo stárnoucího partnera, a fakt, že to dvojici po dvacetiletém manželství v sexu nemusí fungovat tak jako kdysi, hlavními důvody, proč lidé ve středním věku navazují vztah s novými partnery. Nejde jen o sex. Když si čtyřicátník najde dvacetiletou partnerku, sice to do jeho života přináší sexuální revoluci, důležitější je ale v tu chvíli vidina, že přes někoho nového lze omládnout a odložit tak vlastní stárnutí. Pokud si však muž najde mladší partnerku, není to primárně z toho důvodu, že by chtěl změnit způsob života. On vlastně nechce nic měnit. A už vůbec ne takovým způsobem, jakým to kdysi učinil při vstupu do manželství. Zkrátka chce mít vedle sebe atraktivní, mladou ženu. Tečka.
Ovšem ani jeho žena to nemá jednoduché. Po dvaceti letech manželství se musí smířit hlavně s tím, že děti jsou dospělé a opouštějí rodinu. A proč sedět v prázdném domě, když je jí teprve čtyřicet – pětačtyřicet? Na to si připadá pořád ještě mladá... prakticky polovinu svého dosavadního života obětovala rodině a dětem, takže těch několik posledních let atraktivního vzhledu a relativní volnosti přece musí využít|! Musí se rozletět, užít si ještě života...! Takže krize středního věku se u ní projeví tím, že si začne hledat jiného partnera. Takového, se kterým může chodit do kina, do divadla, na výstavy, jezdit na kole a (znovu)objevovat svět. Dotyčná má představu, že tohle všechno jí umožní pouze vztah s novým partnerem, nikoli s tím starým, okoukaným a po letech společného života tak snadno čitelným a tím i nezajímavým (či neperspektivním) partnerem A tak za sebou často bezhlavě "pálí mosty" a vnímá situaci tak, že ten nový, neokoukaný, zajímavý "hrdina" je "úplně jiný", skvělý, téměř bez chyb a dokáže jí dát všechno to, po čem touží a co se jí náhle nedostává... Přičemž, na rozdíl od mužů, pro ní zpravidla nebývá prioritou mládí partnera.
...a mnoha žen (přičemž, na rozdíl od mužů, věkový rozdíl nebývá prioritní)
Když lidé mluví o krizi středního věku, často říkají, že jsou v koncích... To ovšem může znamenat také to, že si splnili nějaký sen. Něco, co si před pár lety velmi přáli a co se jim zdálo nesplnitelné. Možná by bylo dobré zamyslet se, jestli některých cílů nedosahujeme v životě příliš rychle. Nebo snadno, bez výrazných obtíží... Jestli nás, takříkajíc "nepálí dobré bydlo". Mít v pětačtyřiceti dospělé děti, fungující firmu, klidné manželství? Nestálo by tohle všechno za delší cestu, protože nikoli cíl, ale cesta nebo proces jsou možná ty největší radosti? A tak jestli jste právě v krizi a přemýšlíte nad novými životními sny, vychutnejte si jejich plnění možná o trochu víc než ty předchozí. Jakákoli krize se dá překonat, tedy pokud přijmete fakt, že stárnete, a budete věřit ve své schopnosti nových cílů dosáhnout.Třeba i s terapeutickou pomocí odborníka.
Chcete-li si o této problematice pohovořit nebo problém s Vaší krizí středního věku řešit, obraťte se na Winstona Wolfa.
